na Blog.cz

Po Kadet ani vidu, ani slechu, co? Pro to mám hend několik vysvětlení.

1) Nechce se mi sem nic psát a na recenze a zábavu mi nezbývá moc času.

2) Začala jsem doučovat malé harantíky, pátá a šestá třída, angličtina a matematika. Radost s nima pracovat, vážně, ale je to časově o nervy. Bůů...

3) Škola... a škola... a taky jízdní řády autobusů. Koneckonců, od té doby, co jezdím domů skoro každý den v šest hodin, tak toho sem tolik nepíšu, takže na dopravák v Perníkově si stěžujte, že o Kadet není slyšet.

A co je jinak nového? Inu, po té, co jsem začala koukat na My Little Pony: Friendship is Magic, tak se mi na parapetu záhadně začali objevovat ssběratelští poníci (zatím mám čtyři). Moji spolužáci si myslí, že jsem infantilní, ale já ničeho nelituji, protože jsou prostě roztomilí!

Odpočítávám dny do Avengerů. Dneska je to za šest dní, kdy se objeví na plátně kin a já-je-už-sakra-konečně-po-tolika-měsících-čekání UVIDÍM! A hned den na to, tj. 4. května, vyrážím do Brna na Animefest, takže kdo by se tam se mnou chtěl setkat, má možnost. Domluva o schůzce, třeba sem do komentářů, nebo mi napište na maila, viz. menu.

Dále jsem začala koukat na remake Thundercats. Pěknej seriál, o tom žádná, ale trochu jiný, než byl ten starý. Trochu víc jiný, i když nemůžu zas tolik soudit, protože starý seriál si už skoro nepamatuju (a jsem líná stahovat z torrentů). Krom jiného jsem začala taky koukat na Ultimate Spiderman, fanouškům se líbí, já bych raději dala přednost animáku z devadesátých let.

Pak se včera objevilo vyhodnocení Dračího řádu. Kadet je velmi spokojena se svým výsledkem, neb skončila 21. z celkových 83 lidí. Po sprdungu ve Vidoucích jsem to čekala mnohem, mnohem horší, ale asi se postupně zlepšuju. Tímto o sobě slavnostně prohlašuji, že se budu jen zlepšovat! Sice nevím, jak to udělám, ale udělám to!

Dále se ze mě stal Supernatural fanatik.

Dále se cpu brambůrkami a poslouchám Divokýho Billa a snažím se přesvěčit, že bych měla něco dělat.

V neděli jdu na prohlídku hradeckých dungeonů. Snad mě to nabudí k tomu, pokračovat se svou povídkou (nebo novelu??) o Hradci, kde ty dungeony budu potřebovat. Tuhle povídku jsem mimochodem začala před Vánoci, ano jsem strašně líné vepře a nejsem schopna psát. Ale na důkaz, že nad ní pořád přemýšlím, vám můžu předhodit charakterníky, co postupně tvořím.

Inu, to by mohlo být tak vše. Možná, když nebudu líná, tak bych mohla přinést report z průzkumu dungeonů a později i Animefestu. Možná bych vám sem taky mohla hodit krátkou povídku, co jsem sepsala, ale dost možná se mi dost nelíbí, takže spíš ne. A dost možná se taky zase nějaký ten měsíc neozvu, protože nebudu mít čas či náladu.

A ano, tenhle článek je tu jen proto, abyste věděli, že nejsem mrtvá.

Jestli byl minulej příběh výplach mozku, pak tenhle je výplach mozku nadruhou.

Co víc k tomu můžu říct?

Tak jsem si tak řekla, že jsem líná jako veš - ačkoliv to není pravda a ve skutečnosti píšu pořád něco - a napíšu něco naprosto nezávazně, bez myšlení, bez jakékoliv dějové linie nebo zamýšlení se nad tím, co vlastně píšu. Prostě jen spontánní text o ničem. Ono je totiž dobrý, si jednou za čas jen tak provětrat hlavu. A tak vzniklo tohle...

Kaori je se svými kamarádkami na prázdninách, kde slaví ukončení školy. Nemůže se dočkat, až bude mít všechno z krku a provdá se za svého snoubence Takanashiho. Když se ale s kamarádkami vrací do letního domku, přivítá je po otevření strašlivý puch hniloby. Ukáže se, že příčinou byla ryba na nožičkách, které se v domku usídlila. Dívkám to připadá až absurdní, a samy by nevěřily, kdyby to neviděly na vlastní oči. Jenomže tahle rybička je jenom předzvěst obrovské invaze, která se neuvěřitelnou rychlostí vyrojí na souši.

Manga od Junjiho Ita, kterého zná český fanoušek především jako autora Spirály, se dočkala animovaného zpracování. Gyo, po kterém nebudete chtít rybu ani cítit, si pro vás připravilo jeden velký děs. Nebo to tak alespoň mělo být.

Oproti manze se zrcadlově liší. V manze máme také pár, ale Kaori je tu hysterická slepice, která nemá dlouhého žití a hlavní hrdinství je tedy na jejím příteli. V OVA máme hlavní hrdinku Kaori, která se snaží najít svého snoubence a doprovází ji kameraman, kterého potkala v letadle. Je statečná, je odhodlaná a neodrazuje jí ani všudypřítomný smrad, který z ní v manze udělal pacienta ústavu. Jinými slovy - Takanashi a Kaori si prohodili role.

Přesto je OVA Gyo, alespoň podle mě, komplexnější a dává o něco větší smysl než samotná manga (nebo je to možná tím, že je to už pár let, co jsem ji četla). Na druhou stranu není tak děsivé, protože manga má svého vlastního ducha, kterého do rozpohybované verze prostě nedostanete. Tak či tak, jestli čekáte rozuzlení, nezapomínejte na fakt, že jde o horor. A jak je to s horory? Nemusíte se ale bát toho, že by bylo Gyo naprostý nesmysl. Sice se nám po ulicích Tokya prohání ryby na nožičkách po tisících, sem tam si to profrčí hladový žralok nebo se vás pokusí sežrat chobotnice, ale postupné stupňování děsu a nechuti dává svůj vlastní zvrácený smysl. Je to Junji Ito, samozřejmě, že se bude nechuť stupňovat!

Co se charakterů týče, máme tu pěkné nahlédnutí na různé postoje k celé věci, různé temperamenty a při sledování máte pocit, že se díváte na opravdové lidi. Také se nezapomenete dozvědět, že se vládá hemží tajnůstkářskými sviněmi a další životní moudra, která se budou určitě v budoucnu hodit. Nechybí ani šílený vědec, který byl ve finále upřímně k smíchu.

Gyo není horor, kde stříká krev v hektolitrech a který se bude bát nahoty nebo jiných akcích. Je syrový, je naturální a poukazuje především na psychiku postav. Kdo zná Junjiho Ita, ví, o čem je řeč především. Přijde neskutečno, přijde neuvěřitelno. Takže jestli vás láká tohle všechno, nic za to nedáte, když se na Gyo podíváte. Jestli pasete spíš po té krvi, katanách a kutálejících se hlavách, tak to v Gyo určitě nenajdete. Za sebe můžu říct, že se mi zpracování vcelku líbilo, ale už můj postoj k manze nebyl nejvalnější. Spirála je prostě lepší. To ale neznamená, že se mi Gyo nelíbilo. Jen je to prostě něco jiného.

Stop it.

Fakt už...

Číst to, to je o hubu.

Věčný hádání nad naprosto nesmyslným tématem.

Říká vám něco individualismus? Každý to vždycky bude vidět jinak.

Diskutujte si, prosím, ale uhašte ten flamewar!

Spisovatel či pisálek?

A není-to-sakra-FUK?

Jak jsem si chodila po Polsku, navštívila jsem i obchodní dům. Tam mě čekal neuvěřitelný šok. V jednom ze stánků prodával sám velký nepřítel dětí. Neskrýval se a dával okatě najevo, že je tu pro to, aby dětem udělal velkou radost spoustou cukrátek, hraček a dalších roztomilých věcí, které u sebe má. Já ho ale prohlédla, protože vím, že za tím úsměvem se skrývá mysl psychopatického génia, který jen čeká, až si bude moct odchytit svoji lolitku. Mějte se na pozoru a nepřibližujte se k němu! Když už může prodávat v obchodech, kdo ví, kde se objeví příště! Třeba právě u vás doma!

Jak už se ví, včera jsem se vrátila z dlouhé cesty do Polska, takže vám přináším deník, který vznikal pravidelně každý den. Pokud vás někde udiví střídání minulého a přítomného času, je to proto, že jsem psala různé poznatky v různou dobu a tedy jsou v různých časech.

14.2.-18.2.

Hned ráno se mě IREDO pokusilo vytočit. Autobus měl 20 minut zpoždění a tak se mohlo reálně stát, že nikam neodjedu. Ne, že bych měla málo času, toho je vždycky dost, ale další autobus nejel a všichni sousedi byli i se svými autí pryč. Naštěstí se nakonec autobus umoudřil a přece jen se ukázal. První úspěšný bod programu -> dostala jsem se bez úhony do HK.

Aby to bylo správné dobrodrůžo, samozřejmě to ani v Hradci nemohlo být jednoduché. Po vstupu do Tesca se kolem mě úspěšně rozeřvaly senzory a tak jsme s panem hlídačem museli zjistit, co se jim nelíbilo. Po dlouhém mozkovém hloubání a dloubání jsme objevili proklatou nálepku na Becherovce, co jsem vezla do Polska jako dárek. Byla odstraněna a já se mohla konečně svobodně pohybovat.

Jediná má nevýhoda celkově, je ta, že jsem si nedala nabít mobil. S takovou nemůžu poslouchat muziku a zůstává mi jen hučení vlaků na nádraží. Ještě mám půl hodiny do srazu. Jdu si číst.

10:37 vyjíždíme z HK do Perníkova. Tam budeme mít 20 minut na přestup. Žádné problémy se nevyskytly, uvidíme později. Zatím se rozdávají kontrolní lístky, další věc, na kterou si musíme dát pozor. Nemám ráda zodpovědnost.

Vyjíždíme z Pardubic, máme místenky, tak si sedíme. Čeká nás dlouhá cesta, jsem na to zvědavá. To bude mazec.

Hláška, která bylo nutno zachytit: "Jasně, jdetě na záchod po dvou, je tam jen jeden..."

"Ještě je tam umyvadlo."

Přišel Hynek a rozdal nám bonobny, prej, když je ten Valentýn. Myslím, že se nudí, vyštípali jsme ho chytrými řečmi. Hadáme se, jestli je TA nebo TEN Olomouc - osazenstvo stále nechápe pravidlo, že Kadet má vždycky pravdu. Prohrála jsem drobáky v Pokeru, měla bych se nad sebou zamyslet.

"Madry czlowiek szuka" - základní heslo Polska.

Tak jsme tady, Polsko docela děsivý, mají tu rozestavěné věci a staré vlaky. Škola je ale fajn, nová okna a teplo. Dostali jsme čaj a sušenky. Zítra nás čeká spousta ptákovin, například test atd. Program je v polštině, no tě péro, a je docela nažuchlej, bude to fakt sranda.

Mimochodem jsme ve vlaku dostali karamelku. Jako dárek k Valentýnu a byla fakt dobrá. Vlak byl ale děsivej a dveře se otvíraly samy do lesa. Bojim.

Rodinka je těžce v pohodě. Děti nadšené z WoW, odvedle se ozývá Linkin Park a všichni jsou fajn. Jeden by to nečekal, když mají všude kříže. Děti teď hrají WoW, takže to je opět jednoduchý způsob, jak je zabavit. A hned je klid. Je tu pěkně, ačkoliv trochu zimno -> ale není to tak zlý jako doma bez topení, takže se to dá zvládnout. Myslím, že jsem dostala fajn rodinku, mohlo to dopadnout hůř. Teď se jen uvidí, jaká bude zítřejší spolupráce se zbytkem světa.

Sprcha docela studená, ale jinde vše OK.

Navštívili jsme místní Psztinský zámek. Pěkná stavka, ale na můj vkus málo zbraní, na to, že mělo jít o lovecké a válečné sídlo. Měli tam asi 600 (400???) let starou Bibli, velkou jako kráva, zbylých knihovniček nic moc. Taky tu měli zajímavé hodiny kapkového tvaru, vysoké, modrobílé a se dvěmi ciferníky.

Při cestě ze zámku proběhla česko-polská sněhová bitva, protože napadla pořádná kupa. Nakonec se ukázalo, že strany nejsou vyhraněné a profesor Květina je vlastně jen velké válčící dítě. Stěžoval si na partyzánskou taktiku a ženy v armádě. To neměl! Má u mě zavařeno. Všichni jsme ale přežili ve fyzickém i psychickém zdraví. Juhů!

Proběhl kvíz s několika českými a polskými otázkami, zatím se chytáme vcelku slušně, ale kdo si má pamatovat přesné výsledky voleb v roce 1946? Po dvou hodinách testu zavládla anarchie a konečně jsme měli pauzu. Mají tu společné záchody, docela děsivý. Řeší se, co se bude dít večer. Taky by mě to zajímalo.

Při večeři jsme si docela pokecali. Děcka valej bulvy, že jim docela rozumím, ale to je jen zástěrka. Ve skutečnosti to tak veselý není. Rodinka je fajn, jen mě nepřestane překvapovat chování dětí. Jsou těžce drzé na mámu, to nemám ráda. Asi nějaký komplex nebo co.

Večer jsme jely ke Klaudiině kamarádce Agátě (mimochodem, každá druhá holka je tu Agáta!). Anglicky neuměla ani pípnout, ale nevadilo to. Dívali jsme se na film Drive, nic moc, zvláštní a měla jsem jen pocit, že po zkušenosti s Avengerem (toť anime), mě bezvýraznost hlavní postavy nemůže překvapit. OK, spletla jsem se. Hlavní hrdina byl skryté psycho, ale to já bych byla taky, kdyby mi někdo sáhnul na blízké. Ale byl divnej.

Klaudia se bojí exorcismu, další důkaz víry. Nevím, jak můžou žít ze strachu z "něčeho". Zní to hrozně naivně. Zvládne se koukat na krvák, ale exorcismus jí vadí. Náboženství pro mě bude vždycky velká záhada, ta největší převážně.

Zjistila jsem, že je něco jiného dabing a lektor. Když jsem slyšela číst lektora do filmu, hned jsem si vzpomněla na dabing z šedesátých let. Nechápu, jak to může někde fungovat teď. Holky říkaly, že poláci mají i dabing, ale je to fakt strašný. Nejradši se koukají na původní znění s titulky a já se nedivim.

Navrátil kolem desáté a spánek tak od jedenácti. Jako doma.

Dnes nás čeká práce na projektech. Bleeee.

Ukázalo se, že nemáme nic, takže jsme dostali 4 hodiny na práci a teď se snažíme dát dohromady deset článků na dvou noteboocích ve třech lidech. Jeden notebook je polský, takže bez háčků a čárek a všeho, pracuje se na něm pěkně na nic. Nechala jsem Opara v rodině - první kritická chyba! Pět článků máme k 10:00, vytvořit pět dalších by se snad mohlo zvládnout, když mají být protikladné.

Fajn, jak přepnout klávesnici, se nám podařilo zjistit půl hodiny před koncem. Nejdřív to nefungovalo, teď to šlape. Máme se ale docela fajn, donesli nám koblihy, protože je tu nějaký svátek sladkostí nebo co. Takže můžeme jíst co hrdlo pozře. Pokud zrovna máme. Říkají tomu Tlustý čtvrtek a má ukončit karneval (u nás plesová sezona). Zavedeme.

Prezentace se zvládla s tím, že mě Klaudia odvedla před naší vlastní prezentací, protože musela k doktorovi. Zatímco byla u doktora, já jsem seděla dvě hodiny s její mamkou a vykládaly jsme. Další dvě hodiny jsme pak hráli hry i s Carolem, jako Člověče, nezlob se, Dámu, Halmu atd. Přidala se i malá Agáta a tatínek, takže z toho byla rodinná párty.

Nakonec jsem do desíti večer skončila s dětma na PC a otravovaly jsme život širokému okolí. Chtěly naučit sprostě, ale odposlouchaly jenom prdel. Rozumíme si vcelku dobře, přecházíme z česko-polštiny do angličtiny.

Tlustý čtvrtek se nesl v duchu koblih (mimochodem lepších než u nás), pečených žeber, popcornu a čaje. Venku stále sněží a už je skoro do půl lýtek sněhu. Poláci téměř neodhrabují, takže si připadáme jak na Sibiři. Uvidíme, co zítra, když půjdeme do města.

Navštívili jsme starostu města, ačkoliv tady fungují místa na úřadech trochu jinak. Poděkoval nám za účast na projektu, dostali jsme dárečky - karamelku, fotosešity, reflexní proužek, propisku a klíčenku. Následně nás usadili do autobusu a poslali do Katowic. Nastala krize! Štít mě našel! Autobus řídí agent Coulson! Myslí si, že ho v brýlích nepoznám, ale nejsem hloupá! Jistě nás odváží na centrálu. Pokud ne a bude se tvářit jako obyčejný autobusák, vím, že si musím dávat pozor na zadek.

Nepronásledoval nás, zůstal v autobuse i s věcmi. Došli jsme do archívu a tady budeme dělat nějakou práci. Máme tu sušenky, kafe a čaj. Je tu dokonce televize a dělají rozhovory. Zajímalo by mě, proč se kolem všeho dělá takové Haló. To se v Čechách nestane. Kdybychom byli v národním archívu ve Varšavě, tak budiž, ale tohle je zbytečný tyjátr.

Dostali jsme archivní materiál o sledování jakéhosi opraváře tajnou službou a ve skupinách jsme postupně skládali jeho příběh dohromady. Byl to chlápek, co stál proti systému a podle toho taky dopadnul. Sebrali mu, co mohli, od řidíčáku po živnosťák.

Podívali jsme se do muzea pod archívem a jakási reportérka se mnou dělala rozhovod na téma dějepisných projektů v Čechách, resp. v našem městě. Kytka mě do toho uvrtal a dávám mu to za vinu. Ale aspoň jsem dostala památeční tričko.

Žádná pauza na oběd se nekonala. Zavezli nás do knihovny, mimochodem hezčí, než je v HK, a poslali nás vyhledávat informace z roku 1968. Sranda, hledat v Polských novinách a knihách. Poláci šukají a šukají a pak nám mají říct, co vyšukali. Stejně nikdy nepřestane být slovo "šukat" sranda. Všichni víme, co znamená, ale když se do ticha ozve, že někdo šuká, češi umírají smíchy.

Dušinka našla nějaký archivální poklad z 68 a nadšeně ho fotila. Já byla příliš mrtvá, abych sdílela jakékoliv nadšení.

Po knihovně jsme vyrazili k velkému obchodnímu domu. Řidič ho přejel na vysokorychlostní silnici, takže jsme se tam dostávali třičtvrtě hodiny. Konečně jsem mohla utratit nějaké peníze, tak si domů vezu anglické vydání Frankensteina, Fantoma opery a Velkého Gatsbyho. Mamka mě přetrhne.

Mám sbaleno a zítra mě čeká dlouhá cesta za sedmero hory. Tentokrát nabíjím mobil a mám v pohotovosti Opara. Cesta bude dlouhá, ale já jsem připravena.

Všechno proběhlo hrozně rychle. Dobalování, snídaně, loučení. Už v 8:50 jsme vyjížděli z Psztiny. Kolem desáté jsme byli v Katowicích a tady jsme měli volno až do 11:45, kdy jsme si měli vyzvednout zavazadla a vyrazit na vlak. Měli jsme tedy dvě hodiny k dobru, které jsme strávili cestováním po městě.

Při této cestě jsem si ulovila hot-dog s colou, sešítek v pevných deskách a horkou čokoládu. Celkem mi zůstalo 40Zl na proměnu, což z původních 120 jde (při přihlédnutí k tomu, že 40Zl jsem měla mít původně na útratu). Na nádraží jsme se dostali akorát, protože jsme šli jinudy a po optání na cestu.

Cesta vlakem šla rychle, strávili jsme ji sledováním Fantoma opery a Zrcadel, tak to šlo.

Doma mě čekal končící masopustní průvod, škoda, že jsem o něj přišla. Mohla být sranda. Ale i tak bylo fajn. Považuji výlet do Polska za úspěšný. Amen!

K psaní zážitků z Polska se dostanu až zítra, protože dnes jsem utahaná jak kotě a nedokážu to. Místo toho, když jsem si kontrolovala mail, tak jsem narazila na další zprávičku, která mi přišla přes Zprávu Autorovi (nebojte se psát, já se bavim). Na to, že článek Jak se stát upírem, je nejčtenější vůbec, jsem upozorňovala už asi čtyřikrát a teď na to musím upozornit znovu. Kvůli tomuto článku mi totiž v hojném množství přichází připomínky a různé plky. Ono už jen číst komentáře pod článkem je mnohdy hrozná sranda, ale nemůžu se nepodělit a o tyhle perly, které mi spamují mail. Račte se podívat.

Samozřejmě k nim mají ti, co mi napsali, můj osobní komentář.

To by bylo, a teď ještě jedna zpráva, na kterou jsem autorovi myslím odpovídala přímo, ale nemohu si ji odpustit.

A to je vše, přátelé. Do budoucna se určitě nashromáždí další a ty dám také k dobru.

Už dlouho jsem žádný sen neprezentovala, ne, že bych neměla, ale buď byly neprezentovatelně nechutné, nebo nestojí za zmínku. Ale dneska to bylo něco jiného. Neděste se mužského rodu, protože jsem v tom snu opravdu byla muž.

Věděl jsem, že bych se měl bát. Už předtím u mě doma někdo byl, takže opatrnost byla na místě. Zamknul jsem dveře a pečlivě zatáhnul závěsy, takže se pokoj ponořil do šera. Otevřel jsem notebook a přemýšlel. Mám určitě všechno, co potřebuji? Jistě mě nikdo nesleduje? Je to důležité, abych o všem věděl jen já a nikdo jiný. Nepotřebuji, aby se informace dostaly ven. Všechno bylo v pořádku, i když mě stále mrazilo v zádech a pocit, že tu stojí někdo se mnou a zírá mi přes rameno, nezmizel. Nikdo tu nebyl! Začal jsem psát...

Viděl jsem to v hlavě, jako film, který přeskakoval scény za sebou. Starý, roztřesený, černobílý film, kde mluvil hlas muže, aby mi vysvětlil, co se děje. Vysvětloval mi, jací jsou lidé, že nemají strach, dokud není pozdě. Viděl jsem moře, snad oceán, rozbouřený, šedivý a zpěněný, táhnoucí se do nekonečna. Viděl jsem ho a poslouchal. "Léta plynou," říkal ten hlas a já viděl mořské tvory různých tvarů a velikostí. Obraz přeskočil. Velké, děsivé, nepopsatelné tvory mířící k pobřeží. Obraz přeskočil. Dvě velké chobotnice, splétající se do sebe. Obraz přeskočil. Mocný bůh po kolena stojící v oceánu a roztahující svá blanitá křídla. Obraz přeskočil. Desítky obřích mořských tvorů, znetvořených dlouhými léty života a evolucí, vycházejících na pláž. Lidé před nimi v hrůze prchali, ale nebylo slyšet hlasu. Panické výrazy mluvily za vše, tvorové z hlubin přicházejí, tvorové oceánu, kteří tu byly a kterých jsme se nebáli, teď mohou vyjít na souš a získat ji pro sebe. Hlas potvrzoval moji domněnku. Lidé se nebáli a nevěřili, že by mohli vyjít ven. Ale teď vycházejí a na litování je pozdě. Teď přicházejí a vtáhnou lidstvo do hlubin...

První co mě po probuzení napadlo bylo "Cthulhu!" což tedy sedí, protože mocný bůh v oceánu byl opravdu Cthulhu. Ale celkově mi sen připomínal spíš Válku s Mloky. Nejkrásnější na tom bylo to zpracování (dá se říct zpracování snu?), kdy jsem opravdu viděla záběry černobílého filmu, kde přeskakoval obraz ze scény do scény.

Jen černobílý, němý film a hlas muže, kterému je všechno jedno.

Po dnešním dlouhotrvajícím rozhovoru se Saku jsem se rozhodla zase klesnout hluboko. Vlastně nerozhodla, dala jsem se ukecat a uprosit, to je přesnější. Prostě jsem napsala jakousi podivnou hrůzoidní fanfikci, která obsahuje Doctora Who a Sherlocka. Proč? Protože BBC! A protože jsem už dlouho žádnou fanfiction nenapsala, protože je mi to hloupé.

No nic, takže, snad se ti aspoň trochu bude líbit, Saku. Varovala jsem tě, že to s tím mým ostrovtipem jde z kopec.

Upozornění: Při psaní této fanfikce neutrpělo zranění žádné zvířátko, pokud nepočítáme lišky a vrány. Všechny postavy v této fanfikci jsou naprosto smyšlené a pokud vám připomínají někoho, koho znáte a mají snad i jeho jméno, věřte, je to jen náhoda!